Šikana představuje závažný společenský problém ve školství, v armádě a ve vězeňství (všude kde je větší kolektiv). V praxi stále přetrvává nešvar, že kompetentní osoby mají tendenci při setkání se šikanou „zavírat oči“, popírat její existenci a díky svému vlivu, zlehčovat „provalené“ případy a chovat se „jakoby nic“.
O šikaně mluvíme jsou-li dítěti, jedincem nebo skupinou, říkány ošklivé či nepříjemné věci, je podrobeno fyzickému násilí, je mu vyhrožováno, je uzavíráno v místnostech a podobně. Tyto incidenty se mohou opakovat a je pro dítě těžké se jim bránit.
Jednotlivci či skupině, která šikanuje se říká agresoři. Zpravidla jsou agresoři nadprůměrně fyzicky zdatní, silní a obratní. Typická je pro ně touha dominovat, ovládat druhé a bezohledně se prosazovat. Ve společnosti přebývá dojem, který by se měl odstranit, že typický agresor si šikanou „kompenzuje mindrák“. Takových agresorů je ale nejvýše pětina. Šikany se většinou dopouštějí sebejistí, neúzkostní jedinci.
Obětí šikany se může stát kdokoli. Většina je nějak odlišná od ostatních. Nejčastější důvody jsou: tělesná slabost, vzhledová vada, původ ze sociálně slabé rodiny, nebo naopak nějaká přednost (přemýšlivost), dobrý vztah k učiteli. Oběť je většinou tichá, citlivá, bez kamarádů, raději se podřídí, má záporný postoj k násilí, je neschopná se sama bránit.
Tři typy agresorů:
První z nich je primitivní, brutální, (grázlík), který druhé zastrašuje. I jeho rodiče jsou spíš lidé s násilnými sklony.
Druhý typ je velmi slušný, zvýšeně úzkostný, někdy i se sadistickými tendencemi v sexuálním smyslu. Na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že by nebyl v pořádku. Oběť trápí většinou někde stranou, třeba na záchodě, aby ho druzí neviděli.
Třetím typem je žák oblíbený, vlivný, s dobrým prospěchem, s výborným sociálním chováním. Umí si získat kantory, je zábavný, rád pořádá „představení“ s obětí a občas k tomu má i „své“ lidi. V jeho rodině není na první pohled znát zřejmá patologie, rodiče ho mají rádi, „pouze“ jsou hodně zaměřeni materiálně a konzumně.
Potrestání agresora
Dvě zásadní pravidla: – Záležitost má být trestem vyřízena co nejrychleji. – odsuzujeme čin, nikoliv dítě. Snažme se na něm najít něco pozitivního.
Přímé známky šikany, které se dějí i za přítomnosti učitele: posměch, poznámky na adresu oběti, přezdívka, ponižování, hrubé žerty, nadávky, kritika, hrubé výtky a příkazy podávané nepřátelským tónem, honění, strkání, bití (které není opláceno) a rvačky, kdy jeden z účastníků je znatelně silnější.
Nepřímé známky šikany, podle kterých lze usuzovat, že je dítě šikanováno: osamocení dítěte, žádní kamarádi, při volení do družstev je vybíráno jako poslední, o přestávkách je raději v blízkosti učitele, má-li dítě promluvit před třídou je nejisté, působí smutně, depresivně, stísněně, zhoršení prospěchu, jeho věci nebo oděv jsou rozházeny, poškozeny, má modřiny, bolesti které nedovede vysvětlit, nechuť jít do školy, dítě je nečekaně agresivní, žádá o peníze s nevěrohodnými důvody nebo často hlásí ztrátu osobních věcí.
Ačkoliv si studenti raději věci řeší sami a považují žalování za sociální nezralost, konfrontace s učitelem je většině případů nezbytná.
Hlavní zásady postupu učitele jsou:
– Chránit a neprozradit zdroj informací. – Prozradit co nejméně o tom, co nám už je, a hlavně co nám dosud není známo, nebo to nemůžeme dokázat. – Vyslechnout obě strany odděleně a později jejich výpovědi porovnat. – Výpovědi zaznamenat.
Pomoc obětem a rodičům by měl podat pedagog nebo lépe psycholog.
Dětem je doporučováno při dalším problému: – útěk spojený s křikem; – reakce na posměšné narážky přejít mlčením nebo asertivním: “máš pravdu“; – energické odseknutí; – neútočný a neprovokativní slovní projev, zvláště ohrazení se proti slovnímu napadení; – získání pomoci od lidí, kteří jsou nablízku; – ignorování a pokus o navázání přátelského kontaktu; – obranný postoj bez nepřátelství; – protiútok bez ohledu na přesilu.
