V posledních letech se stávají masožravé rostliny stále dostupnějšími, alespoň co se několika základních druhů týče. Proto vám v dnešním článku přinášíme snadno dostupné rody a druhy.
Rosnatka (Drosera): jde o velmi rozsáhlou skupinu, existuje kolem 150 druhů na celém světě. Existují rostliny velmi nenáročné, které se u zkušenějších pěstitelů chovají téměř jako plevel (například rosnatka kapská, Drosera capensis), ale také druhy, o které je třeba neustále pečovat a lze je doporučit jen zkušeným nadšencům. Všechny rosnatky mají z větší či menší části listy pokryté tentakulemi (žláznaté „chlupy“), které vylučují na konci kapičku lepkavé tekutiny. Kořist usedne na list, přilepí se lepkavou tekutinou a je postupně strávena. Některé druhy kolem kořisti obtáčejí list, tyto pohyby jsou však velmi pomalé, okem nepostřehnutelné.
K pěstování lze pro začátečníka doporučit zmiňovanou rosnatku kapskou, která má delší listy na koncích pokryté tentakulemi a vzhledem celá rostlina připomíná palmičku. Roste po celý rok, vyhovuje jí čistá rašelina i rašelina smíšená s pískem či perlitem. Květináče by měly stát po celý rok v podmisce s vodou na okenním parapetu či pod vhodným umělým osvětlením. Indikátorem dobrého růstu jsou kapičky „rosy“ na listech, pokud je rostlina tvoří, je spokojená, pokud netvoří, je nejčastějším problémem nízká vlhkost. V takovém případě je dobré ji ukrýt například do napůl otevřeného akvária či velké zavařovací sklenice.
Mucholapka podivná (Dionaea muscipula): populární rostlina, jediný druh rodu mucholapka, existuje však mnoho kultivarů. Pochází ze Severní Ameriky, u nás ji lze sehnat poměrně snadno. Lapání kořisti je na pohled velmi zajímavé, list je přeměněn na lapací orgán, jehož dvě poloviny se během několika desetin sekundy uzavřou, když kořist podráždí citlivé chlupy uvnitř pasti. Past se uzavře i naprázdno, pokud se citlivých chlupů dotkneme, proto pozor, zbytečným uzavíráním se past opotřebovává a rostlina se vysiluje. Pro pěstování se nejlépe hodí čistá rašelina nebo rašelina s pískem či perlitem, od jara do podzimu by květináče měly stát ve vodě a pokud možno na přímém slunci. Velmi dobře roste venku na zahradě nebo na okenním parapetu. Na zimu je třeba jí snížit zálivku a rostlinu umístit do chladnější místnosti zazimovat. Substrát nesmí úplně vyschnout, ale přemokření vede obvykle k úhynu rostliny.
Tučnice (Pinguicula): rostliny tvoří listové růžice různé velikosti. Listy jsou na horní straně na dotek slizké a lepkavé, jsou na nich drobné, okem těžko postřehnutelné, žlázky vylučující lepkavý sliz, na který se lepí drobná kořist. Několik desítek druhů roste ve světě v různých podmínkách, některé jsou tropické, jiné zimu tráví pod sněhem. K dostání jsou nejčastěji kříženci mexických tučnic, které se vyznačují tím, že na zimu vyžadují téměř suchý substrát a vytváří růžici listů, které připomínají netřesk. Masožravé listy vytváří pouze během letní sezóny, kdy vyžadují, aby květináče stály ve vodě. Do substrátu se často přidává vápenatá složka, mexické druhy lze pěstovat například na kusu sádry smíchané s rašelinou (tzv. umělý travertin, postup výroby lze najít na internetu) a postavené ve vodě. Tučnice mají obvykle velmi atraktivní květy různých barev.
Špirlice (Sarracenia): patří mezi rozměrnější rostliny, osm základních druhů roste výhradně v Severní Americe. Velmi snadno se kříží a vytváří nové rostliny různého vzhledu. Kořist lapají do tzv. láček, listů přeměněných na trubicovité útvary s víčkem. Hmyz přiletí na okraj láčky, kde rostlina vylučuje nektar, a spadne dovnitř. Po kluzké stěně nemůže vylézt a v úzkém prostoru nelze létat. Postupně zahyne a je rozložen enzymy, které rostlina dovnitř láčky vylučuje. Víčko nad ústím brání dešti, aby vyplavoval kořist z láčky a má i další funkce.
K pěstování se hodí větší nádoby s rašelinou (opět může být i ve směsi s pískem či perlitem), které celé léto stojí v podmisce s vodou na zahradě či balkoně na přímém slunci. Na zimu je třeba, stejně jako při pěstování mucholapek, snížit zálivku a umístit rostliny do chladné místnosti (kolem 5 až 10°C). Některé druhy mohou dosahovat výšky kolem jednoho metru, vzrostlé exempláře jsou tedy velmi pěkné.
Láčkovka (Nepenthes): tento rod má centrum rozšíření v jihovýchodní Asii, čítá několik desítek druhů. V nabídce obchodů se objevují nížinné druhy (a jejich kříženci), které jsou poměrně nenáročné. Vzácnější horské druhy patří mezi náročnější rostliny a pro začátečníka je nelze doporučit. Láčkovky mají liánovitý charakter, na dlouhém stonku vyrůstají listy, jejichž konec je přeměněn v lapací orgán. Tím jsou nálevkovité konvičky s víčkem, princip lovu je tedy velmi podobný jako u špirlic. (Poznámka: mnozí se domnívají, že víčko se za kořistí v láčce uzavře, není to však pravda.)
Pro pěstování láčkovek je vhodný lehký a vzdušný substrát, často lze použít směsi pro pěstování orchidejí. Květináče běžných druhů mohou opět stát ve vodě. Mají rády dostatek světla a důležitá je vysoká vzdušná vlhkost. Nejvhodnější je tedy pěstovat je buď ve skleníku nebo ve větším téměř uzavřeném akváriu. Prospívá jim i pravidelné rosení, v nízké vzdušné vlhkosti sice mohou růst, většinou však netvoří láčky.
Z dalších rodů zmíním například bublinatky (Utricularia), které lapají téměř mikroskopickou kořist v mokré půdě nebo ve vodě pomocí lapacích měchýřků složité stavby. Některé mají nádherné květy, které lze srovnávat s orchidejemi. Další je například láčkovice australská (Cephalotus follicularis), jediný druh svého rodu. Velmi krásná rostlina, ale patří mezi středně obtížné druhy. Mezi náročnější patří také jihoamerické heliamfory (Heliamphora), portugalský polopouštní rosnolist lusitanský (Drosophyllum lusitanicum) či zajímavé australské byblidy (Byblis).
