Jeden z globálních problémů lidstva je tzv. řídnutí ozonové vrstvy .Kdyby tato vrstva zanikla, nebo byla zničena, znamenalo by to zánik nejen lidstva, ale všeho živého na Zemi. I přesto jsme, hlavně v posledním století, k tomuto faktu příliš nepohlíželi.
Ozon, neboli O3, je vzácný plyn obsažený v atmosféře. Svoji nejvyšší koncentraci má zhruba v 25-35 km nad zemí. Proto této vrstvě říkáme ozonosféra. Ozonosféra pohlcuje většinu ultrafialového záření, které na Zemi přichází.
Zhruba od roku 1980 (z toho roku jsou také k dispozici první satelitní záznamy) bylo prokázáno, na základě měření, řídnutí a ztenčování ozonové vrstvy. Nejdramatičtější situace je nad Antarktidou, kde se již dá mluvit o tzv. ozonové díře. Nad touto oblastí byl dramatický úbytek ozonu pozorován již od roku 1980 a např. v roce 1996 byla nad Antarktidou ozonová díra, která měla v průměru přes 25 milionů km2 (pro srovnání – rozloha Severní Ameriky je 20.7 milionů km2). Dále nad Arktidou klesla koncentrace O3 o 70% a nad severní polokoulí je ozonu v průměru o 10-20% méně. Nejmenší výkyvy jsou v oblasti nad rovníkem, protože se ozon nejlépe rozkládá za nízkých teplot. Různé hodnoty lze tedy naměřit i v různých ročních obdobích.
Co vlastně způsobuje úbytek ozonové vrstvy? Kromě slunečního větru a slunečních skvrn, také např. síra a prach ze sopečných erupcí. Pravidelným přispěvovatelem látek, které ozon ničí je, samozřejmě, také člověk. Jedním z těchto ničících faktorů jsou průmyslově vyrobené chemikálie, zejména chlorované a fluorované uhlovodíky, nazývané freony. Těchto freonů je celá řada a některé z nich mohou zůstat v atmosféře až 400 let. Dále je ozonová vrstva ohrožena např. metanem ,který se uvolňuje jako bahenní plyn z rýžových polí.Vlivem oxidů dusíku (pocházejících např. z výfukových plynů) stoupá naopak koncentrace ozonu v nižších vrstvách atmosféry (do 20 km). Ozon zde vzniká díky složitým reakcím oxidů dusíku a jiných škodlivin s oxidem uhličitým a uhlovodíky. Obsah oxidu uhličitého v ovzduší stoupá díky nárustu spotřeby fosilních paliv (uhlí, ropa, aj.), ale také tím, že celosvětovým velkoplošným ničením lesů klesá jeho spotřeba. K ničení lesů nedochází nejen jejich kácením, ale také vlivem ozonu, který omezuje fotosyntézu a další životní projevy rostlin. Ozon se také podílí na tzv. skleníkovém efektu.Ultrafialové záření, pokud není zachyceno ozonovou vrstvou, má při velké intenzitě smrtící účinky. Poškozuje totiž jednu ze životně důležitých sloučenin živých buněk, DNA. Dále způsobuje u lidí, i u zvířat, snížení imunity, způsobuje rakovinu, např. očí a kůže. Škodlivé účinky má nejenom na suchozemské živočichy a rostliny, ale i na vodní.
Pro zamezení postupného ztenčování ozonové vrstvy byl v roce 1987 přijat tzn. Montrealský protokol o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu. Montrealský protokol se dočkal ještě dvou dodatků (Londýnský dodatek z roku 1990 a Kodaňský dodatek z roku 1992), které ještě zpřísnily opatření, které jím byly stanoveny. K tomuto protokolu přistoupila většina států světa a tehdejší ČSFR ji podepsala v roce 1990. Podle Kodaňského dodatku by měly být prakticky všechny látky výrazně poškozující ozonovou vrstvu vyřazeny z výroby a používání ještě před rokem 2000. Vzhledem k dlouhému přetrvávání freonů v atmosféře bude řídnutí ozonosféry pokračovat ještě cca. 10-15 let. Pak by se měla koncentrace stratosférického ozonu začít zvyšovat. K původnímu stavu by měla dospět kolem poloviny 21. století.
